Využívání jaderné energie přináší člověku obrovský prospěch. Ale
všechno má svůj rub a líc. Její výroba v jaderných elektrárnách je
spojena s problémem, na který jsi nás už, Nukleone, upozornil:
„Vyhořelé palivo“, které prošlo jaderným reaktorem, je radioaktivní
– tedy člověku, zvířatům i rostlinám nebezpečné. Co s tím,
Nukleone? Jak vyzrát na tenhle
problém? Jak by ho asi vyřešil onen již zmiňovaný „nebezpečný“
bezpečnostní technik ze Springfieldu? Nejspíš by ho bezelstně
přinesl každý večer kousek k Vočkovi, aby tam trochu „prozářil“
celkově ponurou atmosféru... Když stejný úkol svěříme tobě,
Nukleone, dokážeš
nám vysvětlit správné řešení?
Z minulé kapitoly už víme, že palivo, které je obsluhou jaderné
elektrárny označeno
za „vyhořelé“, musí z reaktoru pryč. Dočasně se ukládá do
specializovaných skladů v blízkosti reaktorů. Odtud zamíří do
bezpečného úložiště – nejlépe do tzv. hlubinných úložišť. Tam (v
zabezpečených kontejnerech) spočine stovky metrů pod zemí. Můžeme s
tvojí pomocí, Nukleone, nahlédnout do takového hlubinného úložiště?
V hlubinách, na dně žulového masivu je možné spatřit hustou síť
vyrubaných přístupových cest a úložných komor. Ty se budou postupně
zaplňovat kontejnery s „vyhořelým palivem“. A když se některá
komora naplní palivem, zaizoluje se a uzavře speciální směsí
(bentonitem).
Dozorem nad jadernými materiály jsou u nás ze zákona pověřeny
SURAO (Správa úložišť radioaktivních materiálů) a SÚJB (Státní úřad
pro jadernou bezpečnost). Jejich pracovníci mimo jiné konají besedy
s obyvateli v místech budoucích úložišť, snaží se jim
objasňovat
problémy a získat jejich souhlas pro stavbu úložiště.