V Temelíně a v Dukovanech – nic z toho. Jediné, co vidí okolo
projíždějící motorista, je teplá pára stoupající z chladicích věží
k nebi. Dobře, ale pořád zůstává problém: co s vyhořelým palivem,
které se v jaderné elektrárně spotřebuje. Anebo ne, Nukleone? Výraz
„vyhořelé palivo“ neplatí tak docela. Chemici a energetici by mohli
dokázat, že v reaktoru „nevyhořelo“ úplně. Rozhodující část (v
budoucnu ještě využitelné) energie v něm zůstává. Konkrétně:
95 % nespotřebované energie uranu, z toho 1 % štěpitelného 235U a 1
% štěpitelného izotopu plutonia 239Pu.
A není, Nukleone, toto „vyhořelé palivo“ stále nebezpečné? Bylo
by, pokud by s ním energetici neuměli správně zacházet. Aby
palivové články nikoho neohrozily, obsluha je
přesně stanoveným způsobem z reaktoru vyjme a bezpečně uloží.
Radioaktivní materiál nejdříve zamíří do specializovaných skladů v
blízkosti reaktorů. Najdeme je i v obou našich jaderných
elektrárnách. Např. starší (dukovanský)pojme až 180 000
dvousetlitrových sudů
s palivem. Vlivem radioaktivního rozpadu použité palivo svou
nebezpečnost postupně ztrácí a některé radioizotopy přecházejí na
neaktivní prvky. I ty bude možné v budoucnu průmyslově využít.
Např. platinu, stříbro, některé prvky vzácných zemin apod. Poslední
„adresa“ pro trvalé uskladnění vyhořelého paliva“ jsou
rozsáhlá úložiště v podzemí.