Z předchozích kapitol už, Nukleone, víme, že jaderná elektrárna je hodně užitečná „hračka“ – ale s bezpečností jejího provozu není radno si příliš „zahrávat“. To se snadno řekne, jenže jak je to v jaderných elektrárnách zařízeno, aby nedošlo k našemu ohrožení? Jaderné reaktory patří v současnosti k nejsložitějším technickým zařízením, jaké kdy člověk zkonstruoval. Postavit a spustit jaderný reaktor totiž znamená nést odpovědnost za řadu konstrukčních, provozních i bezpečnostních parametrů.
Jednotlivé typy reaktorů jsou vybaveny různými prvky a systémy provozní ochrany. „Králem“ mezi nimi je tzv.
princip hloubkové ochrany. Mezi aktivní zónou v reaktoru a okolním prostředím existuje několik úrovní zabezpečení i ochranných bariér. Technika analyzuje pevnou strukturu paliva, konstrukci a pokrytí jednotlivých palivových prutů, tlaky v reaktoru a návazných zařízeních, stav šachty i tělesa reaktoru a další. Musí také sledovat stav ochranné obálky nad reaktorem (tzv. kontejnmentu). Při řízení jaderných reaktorů se kombinuje řada fyzikálních zákonů i funkcí a možností moderní techniky. Třeba v našem Temelíně se jako moderátor v reaktorech VVER používá voda. Mimo jiné umožní, aby štěpná reakce vůbec proběhla. Pokud bude teplota vody i paliva v reaktoru stoupat, štěpná reakce se přitlumí, nebo dokonce zastaví. To je pro bezpečnost lidí i elektrárny zásadní věc.
....došlo k nějaké mimořádné události, jež by se projevila (třeba) poklesem tlaku v rozhodujícím primárním okruhu, obsluha elektrárny a řídící technika ve velíně by nezaváhala ani na okamžik.
Spustilo by se několik výkonných systémů: hydroakumulátory by okamžitě zaplavily aktivní zónu.
Do chodu by byl uveden tzv. sprchový systém ochranné obálky.
Do aktivní zóny by zajely absorpční tyče a proběhla by řada dalších úkonů.
Došlo by k rychlému odstavení reaktoru. Čas a prostor pro nápravu situace by dostali speciálně vyškolení odborníci.